Biologická role Phytinu a jeho klinické použití

Poprvé byla kyselina phytinová (myo-inositolhexafosfát, IP6) identifikována v roce 1855. Od okamžiku svého objevení byla kyselina phytinová zařazena mezi antinutriční složky. Nachází se téměř ve všech zrnech a vlákninách rostlin ve formě nerozpustných vápenatých a hořečnatých solí (nazývaných phytin), které jsou považovány za zdroj organického fosforu u rostlin. Nejvýznačnějším rysem kyseliny phytinové jsou její silné chelatotvorné vlastnosti. Výzkum se tradičně zaměřuje na její jedinečnou strukturu, která nabízí schopnost vázat minerály, bílkoviny a škrob.

Kyselina phytinová má v organismu důležitou funkci inhibitoru tvorby hydroxylových radikálů a antioxidantu umožňujícího normalizaci buňky. Předpokládá se, že má i protirakovinné účinky. Má se za to, že zamezuje krevním sraženinám a snižuje cholesterol a triglyceridy, které kolují v krevním řečišti, a zabraňuje chorobám srdce. Phytin také zabraňuje tvorbě ledvinových kamenů. Používá se jako dietetický doplněk a komplexotvorní činodlo pro odstranění stop iontů těžkých kovů.

Zdroj: Lékařská univerzita – Sofie Ústřední lékaská knihovna všeobecné lékařství (Svazek VII 2006, Číslo 4)